Žijeme ve světě; tohoto světa si užíváme, pohybujeme se jeho prostorem a používáme jeho vymožeností. Občas si ale uvědomujeme, nakolik nás tento svět omezuje — že musíme jíst, pít, spát a chodit na záchod, že nemůžeme být současně na dvou místech, že se nemůžeme obléknout dva do jedné košile, nebo jako by toho nebylo málo, že se po nás chce, abychom platili daně a poslouchali zákony, které se nám nelíbí. Ve svém nitru toužíme po naprosté svobodě, ale naše tělo a tělesný svět nám kladou meze.
Tato touha je stará jako lidstvo samo, a stejně staré jsou i metody, které člověku umožňují zachovat si přes všechna hmotná omezení vnitřní svobodu, tedy ve světě žít a světa užívat, ale nebýt jeho otrokem. Souhrn těchto metod se nazývá „náboženství“. Opravdové náboženství tedy člověka nesvazuje, není jeho „opiem“ — svazuje nás hmotný svět a naše na něm závislé tělo; náboženství však dává duši křídla, aby se dokázala povznést nad tuto závislost, aby dokázala žít ve své svobodě a nakonec tuto svobodu vštípila i tělu a světu.
Za nejradikálnější formu náboženství se dá považovat naprosté zavržení smyslového světa, jaké nacházíme u nejstarších škol v buddhismu nebo u mnoha asketických společenství takřka ve všech náboženstvích. Tato forma však v mnoha ohledech není pro dnešního člověka uspokojivá — především proto, že vede k vyčlenění úzké vrstvy těch, kterým se podařilo vlastní silou se od světa oddělit, zatímco většina lidstva zůstává v zajetí světa bez pomoci.
Myšlenka, že duchovní svoboda by neměla být omezena jen na úzkou vrstvu „schopných“ či „vyvolených“, nýbrž že je darem, kterého mohou užívat i ti nejslabší, je nosnou myšlenkou křesťanství. Duch, z něhož odvozuje svůj původ celý svět i lidská duše, tento obecný „Bůh filosofů“, je pro křesťana osobní bytostí, k níž se každý tvor, i ten nejslabší a ostatními nejopovrhovanější, může obracet jako ke svému protějšku, svému „svatému Otci“. Tato bytost nám seslala svou tvořící sílu, své božské Slovo — to sestoupilo do pozemského světa, žilo jako člověk Ježíš Kristus mezi námi lidmi, sdílelo s námi naše utrpení i smrt. Ne proto, že by světu samo podléhalo, nýbrž proto, aby nám pomohlo. Ježíš Kristus přemohl smrt — lidské duchovní a duševní síly, které jsou často do velké míry závislé na těle, při Zmrtvýchvstání Krista nad tělem zvítězily a zjevily se v novém, jen Duchu podléhajícím těle.
Každý člověk může najít Boha v hloubi vlastní duše i v základech světa kolem sebe. Tento Bůh je ale tentýž, který tu s námi přebýval, který nás sám učil ve světě žít, s námi trpěl, zemřel a zvítězil nad smrtí. Obracíme-li se k tomuto Bohu, hledáme-li u Něj duchovní svobodu či pomoc ve svých starostech a trápeních, nevzdalujeme se světu, nýbrž spolu s Ním se spojujeme s tímto světem a jeho obyvateli, abychom jim pomohli. Mohou-li některé formy náboženství člověka zavést k egoistické touze po vlastním spasení, vede správně žité křesťanství člověka k pomoci světu, bližním, společnosti, přírodě. Touha otevřít celému světu cestu k Duchu převažuje nad touhou po vlastním vysvobození — správný křesťan pomáhá ostatním, i kdyby se za to měl smažit v pekle.
Není těžké se ztotožnit s takto vysvětlenými idejemi křesťanství. V životě však potkáváme spousty lidí, kteří se na křesťanství odvolávají a často své ideje vykládají i velmi podobným způsobem, ale podle těchto idejí zdaleka nežijí. Při pohledu na velkou část toho, co se dnes nazývá „křesťanstvím“, můžeme dospět k přesvědčení, že křesťanství jaksi nefunguje, že má sice pěkné cíle, ale že metody k jejich dosažení jsou buď neúčinné, nebo dokonce zcela protipůsobné: snaha o vlastní prospěch, pokrytecké moralizování, povýšenost a odsuzování jiných jsou příklady toho, čím „křesťané“ nezřídka žijí.
Křesťanství, které si už svou podstatou žádá, aby se projevovalo v jednání lidí, se pro mnohé stává pouhým světonázorem. Křesťanské ideje se sice člověku líbí, ale námaha s nimi spjatá vede k tomu, že zůstávají jen pěknými představami. Pro mnohé lidi je proto křesťanství spolkem idealistů, kteří to sice dobře myslí, ale pro svět jsou prakticky bez významu. U křesťanů samotných vede toto oddělení myšlenek a jednání ke vzniku dogmatismu — snaze měřit křesťanskost mírou přesvědčení o různých věroučných drobnostech. Zdogmatizované učení však přestává odpovídat šíři náboženského prožitku lidí, kteří se snaží pěstovat živý kontakt s Duchem v modlitbě a duchovním cvičení, v poznávání a přetváření světa, ve službě bližním. Křesťanské jednání, poznání a cítění ztrácejí vzájemnou souvislost.
Popsané problémy se objevily už v raných dobách křesťanství, ale nejvýraznější podoby nabyly během středověku. Touha po obnově prožitého, prodchnutého křesťanství vedla ke vzniku obnovných hnutí, proti nimž ale oficiální představitelé církve nezřídka vedli neúprosný boj. Teprve česká a německá reformace v 15. a 16. století učinila první průlom — začala vznikat obrozená náboženská společenství, která byla dosti silná, aby obstála vedle většinové církevní organizace. Jejich růst a šíření během následujících století nakonec podpořily vznik obrodných hnutí i uvnitř katolické a pravoslavné církve. Křesťanská církev se obrozuje; na mnoha místech sice stále vládne pokrytectví a úzkoprsost, ale křesťanstvo jako celek si začíná uvědomovat svou povinnost k neustálé obnově ve smyslu samotné podstaty křesťanství.
Ovšem i náboženská obnova se musela a musí potýkat s podstatnými problémy: Má-li křesťanské jednání odpovídat křesťanskému učení, a křesťanské učení živoucímu vztahu k Duchu, musí se učení a jednání znovu a znovu přehodnocovat, protože duchovní život se neustále vyvíjí. Navíc prožívá každý člověk Ducha trochu jinak, má jinou úroveň poznání světa a musí jednat v jiných situacích. Posuzujeme-li křesťanskost podle konkrétního měřítka prožitku, teologických představ nebo morálního kodexu, dojdeme zpravidla k přesvědčení, že křesťanem není skoro nikdo kromě nás samotných. Křesťanské dějiny to potvrzují — nezřídka kritizovaná roztříštěnost evangelických církví je důsledkem právě tohoto jevu. Každá z dílčích církví je pak sama o sobě opět vystavena nebezpečí zmíněného moralismu a dogmatismu. Jedinou obranou může být na jedné straně tolerance odlišných náboženských názorů a mravních představ, na druhé straně pěstování živého vztahu s Duchem.
Náboženskou obnovu v tomto smyslu si na počátku dvacátých let 20. století vytklo za cíl Hnutí za náboženskou obnovu — skupina idealistů (většinu z nich tvořili teologové a duchovní) v čele s evangelickým farářem Friedrichem Rittelmeyerem a teologem Emilem Bockem. Možnost pěstování živoucího vztahu s Duchem viděli především v posílení a obnově liturgie a svátostí, které ovšem nejsou pouhým zevním úkonem, nýbrž se opírají o vnitřní aktivitu věřícího — náboženský obřad čerpá svou sílu z osobní modlitby a meditace a z aktivního úsilí o sebevýchovu v křesťanském smyslu. Druhým důležitým bodem pro ně byla svoboda osobního náboženského přesvědčení — každý člověk má jiné poznání světa a Boha a tudíž i jiné světonázorové a mravní představy, a je schopen z celého srdce následovat jen to, co pochopil a pro co se sám rozhodl. Takováto svoboda má však smysl jen tehdy, pokud lidé usilují o poznání svých slabostí a nedostatků a snaží se o jejich postupnou nápravu, tedy opět jen ve spojení s aktivní sebevýchovou. Na tomto poli se stala metodickým východiskem Hnutí za náboženskou obnovu antroposofie Rudolfa Steinera, všeobecně přístupná a otevřená metoda poznání vlastní duše a duchovních skutečností a cesta vědomé sebevýchovy člověka. K ní přibyly během času podněty z dalších novodobých duchovních proudů — hnutí se snažilo zůstat otevřeno všemu, co by mohlo přispět k náboženské obnově našeho světa.
Iniciátoři Hnutí za náboženskou obnovu zprvu předpokládali, že budou působit jako obrodná síla uvnitř existujících církví. Už během příprav na založení hnutí se však ukázalo, že to není možné, a sice zejména pro odpor ze strany církevních míst. Proto se hnutí roku 1922 zformovalo jako nezávislé náboženské společenství pod názvem Obec křesťanů. Ta se začala šířit nejprve v Německu, odkud většina zakladatelů pocházela. Roku 1925 vznikly první sbory ve Švýcarsku a Československu, následovalo Nizozemí, Norsko a další evropské země, po druhé světové válce severní a jižní Amerika, jižní Afrika, Austrálie a Nový Zéland a konečně roku 1999 jako první země na asijské půdě Japonsko. V současnosti je Obec křesťanů zastoupena přibližně třemi sty sbory v necelých třiceti zemích.
Zakladatelé Obce křesťanů nechtěli vytvořit novou církev, která by se snažila všechny obrátit na svou „pravou víru“ — cílem byla a je náboženská obnova světa bez ohledu na mezicírkevní hranice. Proto je Obec křesťanů otevřená všem, kdo chtějí prožívat její bohoslužby, přijímat její svátosti nebo se účastnit jakýchkoli jejích akcí, bez ohledu na to, zda se k Obci přihlásili jako její členové. Ani členství v Obci křesťanů však nevylučuje účast na dění nebo i členství v jiných církvích a náboženských společenstvích.
Milan Horák