Obec křesťanů vznikla v roce 1922 ve Švýcarsku coby „Hnutí za náboženskou obnovu“. Mezi jejími zakladateli byla velká část teologů a duchovních pod vedením známého evangelického kazatele Friedricha Rittelmeyera a teologa Emila Bocka; kolem nich se shromáždila skupina aktivních studentů a několik osobností z dalších oblastí, celkem čtyřicet pět lidí, kteří dospěli ke společnému přesvědčení, že všeobecně viditelná krize na poli politickém, hospodářském a sociálním je jen důsledkem mnohem vážnější krize duchovního života. Lidstvo zjevně není schopno čelit praktickým problémům, které před ním stojí; tato neschopnost je ale důsledkem toho, že dnešní lidé nedokáží najít správný postoj k druhým lidem a ke světu. Osobní odpovědnost, úcta k přírodě, láska k lidem jsou duchovní hodnoty; člověku se jich nedostává právě proto, že mu chybí živoucí vztah k duchovnu. Chceme-li tedy lidstvu pomoci, musíme usilovat především o obnovu tohoto vztahu.
Oblastí lidského života, v níž člověk vytváří a pěstuje svůj vztah k duchovním skutečnostem, je náboženství. Základním smyslem veškeré náboženské praxe je vnitřní rozvoj, který člověku dává schopnost lépe zacházet s vlastním osudem, se světem a s jinými lidmi. Osnovu náboženské praxe tvoří jednak osobní modlitba a prohlubující duchovní cvičení, tedy nástroje vnitřní proměny člověka, jednak společná bohoslužba, v níž se duše jednotlivých lidí vzájemně posilují a obohacují. Ruku v ruce se zdravou náboženskou praxí jde snaha o poznání duchovních skutečností. Náboženská organizace by však neměla tuto snahu omezovat dogmaty a nařízeními, nýbrž podporovat každého jednotlivého člověka, aby si své poznání Ducha nalezl sám.
S tímto cílem bylo založeno Hnutí za náboženskou obnovu. Zakladatelé měli v úmyslu zahájit práci na náboženské obnově v rámci existujících církví. Protože se však tento úmysl velmi rychle ukázal jako nereálný, začalo hnutí působit jako samostatné společenství svobodných náboženských sborů pod názvem „Obec křesťanů“.
Modlitba je rozhovor člověka s Bohem. V osobní modlitbě, v zážitku reálné Boží přítomnosti, pociťuje modlící se člověk oporu a útěchu ve svých těžkostech, učí se rozlišovat podstatné ve svém životě a posiluje svou vůli ke správnému jednání. Poznává však i sebe sama ve svých slabostech a nedostatcích. Tak se z modlitby rodí v člověku touha, aby se stal ve svém lidství dokonalejším.
Modlí-li se člověk vždy jen o samotě, je jeho duše odkázána jen na sebe samu a člověk snadno propadá svým osobním jednostrannostem.
Při bohoslužbě se naproti tomu nemodlí člověk sám, nýbrž s Bohem hovoří celý náboženský sbor jako vyšší jednotka. Bohoslužba pozvedá osobní modlitbu na nadosobní úroveň. Bohoslužebný obřad, liturgie, zjevuje ve slovech, obrazech a dění před oltářem člověku praobraz jeho duše i jejího vztahu k Bohu. Prožívání liturgie tak pomáhá člověku chápat a vyrovnávat vlastní jednostrannosti a oživuje též jeho osobní modlitbu a vztah k Duchu. Člověku se otvírá pramen nové síly; tato síla provází člověka životem a proniká jeho působení ve světě.
Obec křesťanů považuje za svou stěžejní úlohu pěstování bohoslužby. Dogmata (závazné články víry) nemá, její kněží mají svobodu vyučování. Závazný je pouze liturgický řád (text a způsob provádění bohoslužeb a jiných obřadů).
Obec křesťanů vychází ze všeobecně křesťanských základů. V činu Ježíše Krista na Golgotě vidí ústřední událost světových dějin. Bible a především Evangelium je pro ni svědectvím o Ježíši Kristu a pramenem, z nějž člověk čerpá oporu a radu. Obec křesťanů však přitom bere v úvahu, že každý člověk si musí na základě svého vztahu k duchovním skutečnostem sám najít své poznání, svou víru, své přesvědčení, podle nichž pak v souladu se svým svědomím jedná a koná. Články víry ani mravní předpisy mu církev nesmí ani nemůže zvenčí vnucovat.
Vyznání víry, které zaznívá při bohoslužbě, vyjadřuje v řeči dnešních pojmů články všeobecného křesťanského vyznání. Při bohoslužbě je kněz pronáší jako shrnutí křesťanského světového názoru pro životní orientaci členů sboru — nikdo jím není nucen k určité víře nebo vyznání.
Obec křesťanů se hlásí ke všekřesťanskému církevnímu proudu založenému prvotními křesťany. Proto uznává Jednu Církev Kristovu, „k níž náleží všichni, kdo pociťují Kristovu spásnou moc“ (citát z Vyznání víry). K této Jedné Církvi mohou patřit náboženská společenství nejrůznějších vyznání.
Bohoslužby Obce křesťanů se může účastnit každý člověk nehledě na své vyznání či přesvědčení. Obec křesťanů uznává křest jiných náboženských společenství, ovšem člověk pokřtěný i nepokřtěný jsou si v Obci křesťanů rovni.
Už od počátku svého působení byla Obec křesťanů úzce spjata s antroposofií. Zakladatel moderní antroposofie Rudolf Steiner aktivně pomáhal při založení Obce křesťanů. Základní myšlenka antroposofie, že duchovní skutečnosti nemusí být jen předmětem slepé víry, nýbrž že se je můžeme naučit přímo poznávat, se stala hlavním teologickým impulsem Obce křesťanů; sebepoznání a sebeproměna člověka, o něž antroposofie usiluje, jsou důležitou složkou náboženské práce Obce křesťanů; mnozí členové Obce křesťanů jsou antroposofové nebo se podílejí na aktivitách s antroposofií spjatých, počínaje hnutím waldorfských škol a biologicko-dynamickým zemědělstvím konče.
Antroposofie však není učením Obce křesťanů. Jednotliví členové sboru se mohou antroposofií zabývat a obohacovat skrze ni svůj pohled na svět, ale obnovné náboženské úsilí Obce křesťanů i sborový život jsou na antroposofii nezávislé a otevřené všem.
Náboženské obřady (rituály) zjevují duchovní skutečnosti pozemským obrazem. Tím člověku ukazují směr na jeho životní cestě. Svátostí se nazývá obřad, který konkrétní životní situaci člověka spojuje s jejím duchovním vzorem a tím ji žehná.
Obřady samy o sobě nepřinášejí světu žádnou nápravu nebo pomoc. Působit mohou pouze skrze člověka, kterému na jeho cestě světem poskytují posílení a pomoc. Sedm svátostí a několik doprovodných obřadů (svátostin) pomáhají člověku v různých významných chvílích jeho života.
Křest zakládá pouto mezi člověkem narozeným v pozemském světě a trojjediným Bohem. Pokřtěné dítě je přijato do křesťanského sboru. Náboženská (a tím i mravní) výchova se odehrává nejprve v rodině, která je se sborem spjata. Pro děti o něco starší (přibližně ve školním věku) je určena dětská bohoslužba (Nedělní obřad pro děti), která děti provází do biřmování.
Biřmování (konfirmace) se koná na prahu dospělosti (kolem 14. či 15. roku života). Biřmování předchází přípravná výuka. Během ní se dítě učí chápat základní myšlenky křesťanství, aby bylo schopno ve svátosti biřmování vědomě přijmout to, co mu bylo dáno křtem. Součástí biřmování je Obřad posvěcení člověka, kdy děti poprvé přijímají tělo a krev Páně. Tím se stávají „dospělými před Bohem“.
Obřad posvěcení člověka (svátost oltářní, večeře Páně, svatá mše) provází člověka po celý jeho život. Dává mu sílu zvládat jeho každodenní úkoly a potýkat se s těžkostmi života, pomáhá mu působit ve světě v nejlepším smyslu lidství. Obřad posvěcení člověka je ústřední svátost. Jeho pravidelné slavení je páteří náboženského života sboru a pramenem všech ostatních svátostí.
Svátost zpovědi je především přípravou k přijímání. Pomáhá člověku postavit se v míru a lásce před Boží tvář. Zpověď se skládá z rozhovoru s knězem a ze svátostného požehnání. Zvláště v těžkých nebo rozhodujících chvílích života může rada kněze a zpovědí připravené přijímání člověku pomoci pochopit svou životní situaci a nalézt sílu k další cestě životem.
Poslední pomazání připravuje člověka na uvědomělé překročení prahu smrti z tohoto do onoho světa, pomáhá mu nalézt duševní mír a uspořádat jeho vztah ke světu. Pohřební obřady a zádušní mše provázejí duši zesnulého na její cestě do duchovního světa.
Kněžským svěcením se člověk s celým svým osudem plně oddává kněžským úkolům, tedy vykonávání bohoslužeb a svátostí, zvěstování Evangelia a pastýřské péči.
Svátost manželství dává požehnání a sílu manželskému svazku. Vzájemný vztah muže a ženy v jejich rozdílnosti je pravzorem všech společenských struktur — časté manželské problémy v dnešní době jsou odrazem soudobých společenských problémů; právě tak ale požehnání manželství uzdravuje oblast mezilidských a sociálních vztahů jako celek.
Ústřední bohoslužbou Obce křesťanů je Obřad posvěcení člověka, určený především dospělým věřícím. Mohou se ho samozřejmě účastnit i starší děti, pro které už není těžké vydržet hodinovou bohoslužbu, ale k přijímání se chodí až po biřmování.
Skladba Obřadu posvěcení člověka odpovídá původní čtyřstupňové výstavbě křesťanské bohoslužby: Po bohoslužbě slova (zvěstování, evangelium) následují tři části bohoslužby oběti — obětování, proměňování a přijímání (Večeře Páně).
Sedmkrát během bohoslužby se věřící křižuje. Znamením kříže se znamená na týchž třech místech, na nichž se kněz dotýká křtěnce při křestním obřadu: na čele, na ústech a na hrudi. Tak křesťan křtí sám sebe při každé bohoslužbě znovu. Celebrující kněz se křižuje velikým „slunečním křížem“, kterým vyjadřuje, že se nemodlí za sebe, ale za svůj sbor.
Kázání bývá během Obřadu jen krátké — jeho úkolem není evangelium vysvětlovat, nýbrž prohloubit obrazy, kterými evangelium promlouvá, a tak lépe připravit přijetí svátosti oltářní.
Každý účastník bohoslužby může v její poslední části přistoupit před oltář, aby přijal Kristovo tělo a krev v podobě chleba a vína, zakončené požehnáním pokoje. V Obci křesťanů se za víno zpravidla užívá nekvašené vinné šťávy.
Dětem ve školním věku je určen Nedělní obřad. Ten je o poznání kratší než Obřad posvěcení člověka, hlavní části bohoslužby se objevují v podobě úměrné věku dětí. Po zvěstování, kterým kněz bohoslužbu zahajuje, se děti společně modlí, přijímají požehnání a poslouchají evangelium.
Síla Kristova, kterou lidé získávají z náboženského života sboru, se projevuje zprvu v sociálním organismu samotného sboru. Sociální síla, která se takto zrodila a vyrostla v rámci sboru, se pak promítá i do vztahu člověka ke světu mimo sbor a do jeho působení v tomto světě.
Ve sborech, které pracují již delší dobu, většinou vznikly kruhy lidí, kteří se soustředí na pořádání vzájemné pomoci a podpory. Čím lépe zvládnou členové sboru být si vzájemnou oporou, tím lépe dokáží svou připravenost pomoci přenést i do světa vně sboru.
V zemích, kde Obec křesťanů již zapustila kořeny, vzniklo množství organizací a zařízení, které se věnují různým sociálním úkolům: péči o staré a nemocné, pořádání letních táborů pro děti a mládež, zakládání školek a domovů důchodců, vytváření pracovních, vzdělávacích a životních příležitostí pro postižené.
Bohoslužby a pořady Obce křesťanů jsou otevřeny všem bez rozdílu jejich náboženského přesvědčení a církevní příslušnosti. Rovněž k tomu, aby přijal některou ze svátostí, nemusí být člověk členem Obce křesťanů, ani se přijetím svátosti členem nestává.
Činnost Obce křesťanů ve světě je však oprávněná jen tehdy, pokud ji lidé chtějí a vnitřně i zevně podporují. Duchovním vyjádřením takové podpory je členství v Obci křesťanů.
Členství musí být dobrovolné a vědomé — proto se mohou členy stát jen dospělí lidé. Zájemce přijímá za člena kněz v osobním rozhovoru.
Obec křesťanů financuje svou činnost pouze z příspěvků a darů svých členů a příznivců. Lidé se dělí se svým sborem o své peníze podle toho, jakou cenu pro ně činnost Obce křesťanů má. Sbor může rozvinout jen tolik činnosti, kolik mu příspěvky a dary umožní.
Z nasbíraných prostředků se platí především náklady na sborové prostory a živobytí kněží. Dohodnutou část odvádí sbor do oblastní a do celosvětové pokladny, ze kterých se financují mezisborové a mezinárodní úkoly.
Obec křesťanů se snaží oddělit toto hospodaření pro vlastní potřebu od sociální a charitativní činnosti. Ryze náboženská činnost sboru nesmí být financována z peněz darovaných na dobročinné účely. Každý přispěvatel na činnost sboru by měl přesně vědět, na co přispívá.
Obec křesťanů začala působit nejprve v Německu. Už v roce 1925 však vznikly první sbory ve Švýcarsku a Československu, v následujících letech do počátku druhé světové války ještě v Nizozemí, Norsku, Rakousku a Velké Británii. V Československu se práce začala rozvíjet v Praze nejprve pod vedením německých kněží Eduarda Lenze a Josefa Krale, v r. 1933 převzal pražský sbor první český kněz, Josef Adamec, jehož osud byl pak s českou Obcí spjat 62 let. Ještě před válkou vznikl druhý sbor v severních Čechách (Železný Brod – Semily).
Druhá světová válka znamenala velký přeryv v práci Obce křesťanů. V nacistickém Německu a v dalších zemích obsazených nacisty byla činnost Obce nejprve značně omezena, poté zakázána; většina kněží a mnozí laičtí členové prošli vězeními a koncentračními tábory. Na druhou stranu podpořila válka rozšíření Obce křesťanů do zámoří — mnoho židovských členů Obce z evropských sborů uprchlo před nacisty do Severní a Jižní Ameriky a do Jižní Afriky; ti se po válce stali iniciátory a oporami nově vznikajících sborů v těchto zemích.
Zatímco v západní Evropě a v zámoří se po válce mohla Obec křesťanů rozvíjet takřka nerušeně, ve střední a východní Evropě vystřídala nacistickou diktaturu zanedlouho diktatura komunistická a s ní nové zákazy. Jen ve Východním Německu si Obec křesťanů s poukazem na svůj protinacistický postoj během „Třetí Říše“ uhájila právo pracovat dále veřejně, byť pod bedlivou státní kontrolou. Obec křesťanů v Československu, která se mezitím rozrostla o další tři sbory (Pardubice, Olomouc, Zlín), postihl nový zákaz r. 1951, po němž následovaly roky práce v podzemí s krátkým oživením veřejné práce v letech 1968–71. Během let zákazu však vznikly v zemích východního bloku i nové podzemní sbory — v Tallinnu, v Tbilisi, v Kluži a v Moskvě.
Zhroucení sovětského režimu znamenalo pro Obec křesťanů možnost pracovat opět veřejně ve všech zemích, kde je zastoupena. V Českých zemích byla v lednu 1990 obnovena veřejná práce v Praze, v roce 1998 se začalo celebrovat ve sborech v Pardubicích a v Olomouci, v roce 2003 taky v Brně a Příbrami. V několika dalších městech má Obec iniciativní skupiny, usilující o založení dalších sborů.
Obec křesťanů je organizačně vybudována „zdola“. Základní jednotkou je sbor, který vzniká v místě, kde se shromáždí skupina členů a příznivců Obce křesťanů, která je schopna samostatně hospodářsky a prakticky žít.
O sboru mluvíme zpravidla od okamžiku, kdy se v něm začnou konat pravidelné svátostné bohoslužby. Plně samostatným se stává sbor ve chvíli, kdy získá vlastního kněze. Velké sbory mohou mít kněží i několik. Z pěti stávajících českých sborů Obce křesťanů má zatím jen pražský sbor vlastní kněze. V Pardubicích, Olomouci, Brně a Příbrami jsou sbory újezdní — to znamená, že do nich kněz na konání svátostí pravidelně dojíždí.
Sbory jednotlivých zemí nebo větších územních celků, které jsou často spojeny podobnou situací a podobnými problémy, se sdružují ve správní oblasti, za něž nese kněžskou odpovědnost „duchovní správce“. Jeho úkolem je zajišťovat na vyšší organizační úrovni svátostný život sborů, t.j. například podle potřeby vysílat nové kněze do sborů. Obec křesťanů v České republice je v současnosti spravována spolu s oblastmi Bavorska a Rakouska; duchovním správcem je Erhard Rehm (Mnichov).
Celosvětovým vedením Obce křesťanů je „sedmikruh“ — sedm vybraných duchovních správců, jejichž společným úkolem je koordinace celosvětové práce Obce křesťanů. Vedením sedmikruhu je pověřen „nejvyšší duchovní správce“. Prvním nejvyšším správcem Obce křesťanů se stal Friedrich Rittelmeyer, po něm Emil Bock, poté Rudolf Frieling a po něm dnešní nejvyšší správce, Taco Bay ze Švýcarska.
Právně je Obec křesťanů v každé zemi registrována podle místních zákonů a v závislosti na svém dosavadním vývoji; v některých zemích je prvotní právnickou osobou zemská organizace, v jiných zase jednotlivé sbory. V České republice je Obec křesťanů od září 2002 registrována jako náboženská společnost se sídlem v Praze, která zastupuje i mimopražské sbory.
Práce Obce křesťanů by nebyla možná, kdyby se nenašel dostatek lidí, kteří na sebe vezmou nelehké povolání kněze. Kněžími se mohou stát muži i ženy, celibát není vyžadován. Jako kněz se však člověk vzdává velké části svého osobního života, jeho síly patří jeho kněžským úkolům: vykonávání svátostí a bohoslužeb, pastýřské péči, zvěstování Evangelia.
Kněžské semináře Obce křesťanů sídlí ve Stuttgartu, v Hamburku a v Chicagu a mají statut státem uznaných vysokých škol. Běžné studium (včetně praktik) trvá pět let, jazykem výuky je němčina (Stuttgart a Hamburk) resp. angličtina (Chicago). Pro zájemce o studium se jednou až dvakrát do roka konají setkání, v nichž se mohou seznámit s náplní a atmosférou studia. Podrobnější informace o studiu lze získat též u každého kněze Obce křesťanů.
Virve Eigo, Milan Horák